POZOR POZOR! Další díl Plesu baroků!!!

Díky, Lopito, že  píšeš! Baví mě to čím dál víc!!!

Ples baroků III

Královna rozhodným pohybem zaklapla stříbrnou pudřenku a vložila jí do své vínovo-černé pompadůrky.

„Takže doufám, že jsme si rozuměly, Antoinette.“

Královna přestala studovat svůj vzhled v zrcadle a pohlédla odrazu Antoinette přímo do očí. „Pro hladký chod dvora udělám cokoli. Jisté pletky jsou přípustné, dokonce žádoucí, poskytují obveselení pro všechny za dlouhých zimních večerů... Ale říkám ti, Torcello je zvláštní případ, a musím tě znovu důrazně varovat, aby ses od něj držela dál.“

Antoinette plaše přikyvovala, stále se v duchu styděla, že je její zájem o Torcella – ó bože, jak je i jeho jméno přitažlivé! – tak evidentní.

Královna se k ní teď obrátila a zvedla jí něžně obličej, aby se jí mohla podívat přímo do tváře.

„Jak víš, říkám to pro tvé dobro...“

Antoinette si zmateně uvědomila, že to vlastně neví, protože jí její paní vlastně nesdělila, proč by se měla od svého vysněného baroka držet dál.

„Dobrá,“ usmála se Královna, „Už o tom nebudeme mluvit. A teď -“ důvěrně se naklonila k Antoinette a vzala jí pod paží, „- teď se pojďme konečně bavit.“

Udýchaná a růžolící Antoinette ztěžka dosedla na židli vedle Yolandy de Polastron. Tanec v těžkých šatech jí úplně zmohl, ale byla teď šťastná a rozzářená. Rozevřela svůj prostý černý vějíř a začala se ovívat.

„Vidím, že tanec se ti skutečně líbí...“ zasmála se Yolanda, a bezmyšlenkovitě si jednou rukou smetla neexistující smítko ze svého popelavě šedého živůtku s krásným, stříbrným květinovým vzorem.

„To ano!“ nadšeně přikývla Antoinette. „A můj poslední tanečník byl skutečně dobrý.“

„Myslíš Joselia? Ó ano, mám dojem, že se o něm říká, že je vynikající tanečník.“

„A co ty – nechceš si zatancovat?“ zeptala se po krátké odmlce Antoinette.

„Ne – já – tanec není zrovna můj šálek... Ale i bez tance se dá na plese užít hodně zábavy.“ Yolanda na Antoinette rošťácky mrkla, a pak svým obřím vějířem zamávala ve směru menší mužské skupinky, která se také místo tance věnovala konverzaci. V příští vteřině se k nim ale připojili i další mužové, protože nastala přestávka pro hudebníky i tanečníky.

Yolanda koketně zamávala na muže, a skutečně, tři z nich se odpojili, a došli k dívkám.

„Madammes!“ vysekl jim hlubokou poklonu barok s výraznými botami.

„Jeane-Luisi!“ rozesmála se Yolanda. I Antoinette zacukaly koutky nad přehnaným chováním baroka. Druzí dva baroci se uklonili pouze mírně.

Jean-Luis pokračoval: „Dovolte, abych se naší nové dvořance oficiálně představil.“ Obrátil se k Antoinette. „Jmenuji se Jean-Luis, a toto je Pierre a Silvano.“ Postupně ukázal na své společníky. Pierre byl vysoký, téměř vychrtlý barok ve střízlivém, tmavém oblečení. Silvano byl menší, barevnější a působil rozcuchaným dojmem.

„A vaše ctěné jméno, má dámo?“

„Antoinette,“ špitla, rozpačitá, že neví, jak se má v takové situaci zachovat. Jean-Luis pozvedl její ruku a políbil jí.

„Velice mne těší, Antoinette,“ řekl a zadíval se jí hluboko do očí.

„Jeane-Luisi! Ty starý šprýmaři a proutníku!“ vykřikla naoko pohoršená Yolanda a praštila Jeana-Luise do ramene vějířem.

„Dobrá, dobrá...“ zavrčel jmenovaný, ale v příští vteřině už se zase usmíval. „Smíme přisednout?“

„Jistě.“

Konečně se všichni tři baroci usadili.

„Antoinette?“

„Hmmm-hmm?“ zamumlala dotázaná nepřítomně. Poslední čtvrthodinu bloumala v myšlenkách kdesi daleko. Konverzace baroků kolem ní se totiž stočila k drbům o lidech, které v životě neviděla,

a kteří nebyli přítomní na dnešním plese. A tak snila o něm – o Torcellovi. Občas se neudržela a vyhledala ho pohledem. Snažila se to ale omezit – maximálně tak jednou do minuty. Co si jen počne? Královna jí důrazně varovala, a je pravda, že o něm skutečně nic neví, ale při pouhém pomyšlení na něj se jí rozbušilo srdce, a co teprv, když se jejich oči střetly! Bylo obtížné, ne-li nemožné, představit si, že s ním nikdy nepromluví, nepokusí se ho poznat, pochopit...

Antoinette si málem povzdechla nahlas. Královnina slova v ní snad ještě více rozdmýchala touhu přiblížit se tomuhle záhadnému barokovi. Ale je možné jít proti přání paní dvora? Co když má pravdu? Co když se jí to vymstí?

Poklepání po rameni jí vrátilo do reality.

„Chceš jít zase tančit?“

Teprve teď si Antoinette uvědomila, že už sálem zase zní hudba.

„Hmmm... ne, ne, díky,“ zavrtěla hlavou.

Tři baroci se s úklonou odebrali na taneční parket. Zůstala s Yolandou sama.

„Yolando...“ naklonila se k ní Antoinette váhavě.

„Ano?“