Povídka Ples Baroků

Milí baroci! Je mi ctí, že mohu na našem oficiálním blogu uvést první díl povídky od Lopity de Vega z barokního prostředí. Lopita je barokem něco přes půl roku, je jí 17 let, sbírá figurky slonů a miluje moře. Její oblíbenou barvou je starorůžová a nosí hlavně barevného baroka.
O zveřejnění jejích povídek jsme se bavily už na barokním srazu v květnu, a jsem ráda, že je to konečně tu!
Příběh vychází ze skutečného plesu baroků, který se odehrál v únoru v Praze, ve kterém Lopita rozvíjí další romantické barokní příběhy.

Pěkné čtení přeje vaše Marie Antoinetta- pokud máte i vy nějaké články/povídky/texty ke zveřejnění posílejte na barokqueen@seznam.cz!

Lopita de Vega

Ples baroků – 01

Antoinetta se chvěla vzrušením. Chystala se na svůj první ples baroků. Na své vatové paruce pracovala v podstatě celý týden. Neustále jí zlepšovala, ale stále nebyla spokojená. Teď už je to jedno, už za pár hodin se vydá do krásného sálu, kde možná bude i on... Ten neskutečně přitažlivý barok, kterého náhodou zahlédla jednou v městské lince. Jako správná dáma mu věnovala pouze několik nesmělých pohledů zpoza řas, a své sympatie dala najevo navoněným kapesníčkem, který si koketně přiložila ke rtům. Měla dojem, že se jí chystá oslovit, ale neurvalý dav ho na frekventované stanici vyvlekl z vozu. Tehdy dychtivě vyhlédla z okna a viděla jen jeho vzdalující se, běloskvoucí paruku, která se ve vánku lehce zachvívala. Asi tak, jako se třepotali motýlci v jejím břiše.

Sál byl menší, než si představovala. Ale velice půvabný. Ještě jednou zkontrolovala svůj vzhled ve velkém zrcadle se zlaceným rámem, které bylo hned u vstupu. Měla na sobě vínový korzet z hedvábného damašku s výšivkou. Rukávy zlatavě bílé halenky jí opebínaly ruce až k zápěstí. Sukně byla stejné barvy jako korzet, s bohatými bílými spodničkami, které s matkou přešívala celý měsíc. Na tohle oblečení byla hrdá. Sehnat ty správné látky a upravit je dalo zabrat, a přesvědčit rodinu, že takovéhle šaty nutně musí mít, také. Už byla ale tady, a nebude si lámat hlavu s prací, která jí k tomuhle okamžiku přivedla. Vychutná si ho. Trhnutím rozevřela černý vějíř a začala se ovívat. Bylo jí nervozitou horko. Nikoho tu skutečně nezná. Najde dnes někoho s kým bude moci konverzovat? Vyzve jí někdo k tanci? Nadechla se a konečně opravdu vstoupila do sálu.

Bylo tu zatím asi jen dvanáct lidí. Podél stěn stála křesílka, ve kterých dámy posedávaly a věnovaly se hovoru. Muži stáli na opačné straně sálu a vypadalo to, že spíše mlčí. Baroků mužského pohlaví tu bylo rozhodně méně. Antoinette se tím směrem zadívala a pátrala po tváři svého baroka. Támhleten ve zlatém oděvu – to by mohl být on. Slyšela, jak jí divoce bije srdce. Pak se trochu otočil, asi ucítil její pohled. Unikl jí povzdech. Ne, není to on.

Tím povzdechem na sebe upoutala pozornost sedících dam.

„Ach, pojď k nám, přisedni si!“ zvolala jedna v krásných černých šatech s bohatě řasenou sukní a šálem přehozeným přes ramena. Měla své přirozené, tmavé vlasy, ale byly vyčesané v komplikovaném účesu z roku 1794. Několik pramenů jí splývalo do obličeje. Když se Antoinetta přiblížila zvedla se a natáhla ruce v přátelském gestu.

„Vítej! Já jsem Královna.“

„Antoinetta, milosti...“ zakoktala se Antoinetta v rozpacích a pokusila se o jakési pukrle. Tak tohle je organizátorka plesu, pomyslela si trochu zmateně. Představovala si ji starší. A tak nějak – méně přitažlivou. Ač by to v životě neřekla nahlas.

Královna se zasmála. „Ale no tak, nač ty formality? Tady jsi mezi svými. Seznam se s děvčaty. Tohle je Marie-Karolína, Cherrie Cognac, Yolande de Polastron, Josefína X., Lady Canapés, Goddes Beatrix, Lady Charlotte a Madame Merci,“ postupně ukazovala na jednotlivé dívky.

Antoinetta si nebyla schopná zapamatovat jediné jméno. Jen přikyvovala a snažila se nevypadat hloupě.

„Posaď se a řekni nám něco o sobě,“ vyzvala jí nakonec Královna, když Antoinette stále mlčela a stála jako sloup na místě.

„Hmmm, jistě,“ posadila se vedle dívky v zuřivě barevných šatech, která měla i v horkém sále přes ramena přehozenou stříbrnou lišku. Aby získala čas, Antoinetta se zuřivě ovívala vějířem.

Co má říkat? Že se na tuhle chvíli připravovala měsíce? Že doufá, že konečně nebude cítit v zádech nechápavé pohledy lidí, které potkává běžně na ulici? Že chce vidět toho baroka s temnýma očima a bělostnou parukou?

„Jmenuji se B-- Antoinetta,“ vydechla a zmlkla.